Knock knock! Who's there? Apokalypsa.

Nevím, jestli budu schopná vést blog, asi spíš ne.
Tohle je takový výkřik do tmy.

Před pár měsíci se mi stala věc, která mě přiměla znovu se zamyslet nad svými životními hodnotami. Zamyslet se nad tím, co je skutečně důležité, kdo jsem, co dělám a kam směřuje mé jednání.
Došla jsem k několika zásadním poznání, o kterých se nechci rozepisovat, protože když se snažím to zformulovat, zní to strašně lacině.
Věc, o které chci mluvit je něco, co se týká všech.

Ekologie.
Semínko, co klíčilo v mé srdci dlouhá léta, se konečně probudilo k životu. A roste stále rychleji. Doufám, že z něho vyroste strom, třeba baobab. Mým snem je, udělat vše, co bude v mých silách. Sehrát svoji miniroličku na bojišti za záchranu světa. A jestli to nakonec prohrajem, bude to alespoň jako zemřít v boji.

Ale nakonec... na pesimismus není čas. Není čas na věčné temné opakování, že přijde ekologická apokalypsa. Není čas na osvícené cynické komentáře. Není čas na bezduchý nihilismus. Není čas nešťastně opakovat, že nenávidím lidstvo.
Není čas zavírat oči a říkat si, že jsem jen mravenec, co nic nezmůže. Jsem jen mravenec. My všichni jsme jenom mravenci, ale když se mravenci spojí, dokážou velké věci.

Tohle je zodpovědnost nás všech. Čím víc každý jeden udělá, tím lépe. Pročež to píšu na internet. Ať si to přečte kdokoli, doufám, že ho to neodradí, ale povzbudí. Protože nakonec, všichni jsme na jedné lodi.