Nevím, jestli budu schopná vést blog, asi spíš ne.
Tohle je takový výkřik do tmy.
Před pár měsíci se mi stala věc, která mě přiměla znovu se zamyslet nad svými životními hodnotami. Zamyslet se nad tím, co je skutečně důležité, kdo jsem, co dělám a kam směřuje mé jednání.
Došla jsem k několika zásadním poznání, o kterých se nechci rozepisovat, protože když se snažím to zformulovat, zní to strašně lacině.
Věc, o které chci mluvit je něco, co se týká všech. Ekologie.
Semínko, co klíčilo v mé srdci dlouhá léta, se konečně probudilo k životu. A roste stále rychleji. Doufám, že z něho vyroste strom, třeba baobab. Mým snem je, udělat vše, co bude v mých silách. Sehrát svoji miniroličku na bojišti za záchranu světa. A jestli to nakonec prohrajem, bude to alespoň jako zemřít v boji.
Ale nakonec... na pesimismus není čas.Není čas na věčné temné opakování, že přijde ekologická apokalypsa. Není čas na osvícené cynické komentáře. Není čas na bezduchý nihilismus. Není čas nešťastně opakovat, že nenávidím lidstvo.
Není čas zavírat oči a říkat si, že jsem jen mravenec, co nic nezmůže. Jsem jen mravenec. My všichni jsme jenom mravenci, ale když se mravenci spojí, dokážou velké věci.
Tohle je zodpovědnost nás všech. Čím víc každý jeden udělá, tím lépe. Pročež to píšu na internet. Ať si to přečte kdokoli, doufám, že ho to neodradí, ale povzbudí. Protože nakonec, všichni jsme na jedné lodi.
Rok 23 musí být jeden z nejlepších.
Musí to být rok, kdy budu nejvíc kreslit a nejvíc se posunu. Protože až mi bude 24, musím být už strašně dobrá.
Chtěla jsem si pro tuto příležitost nakreslit obrázek s Claudem. Protože má něco společného s číslem 23. A protože o svých devatenáctinách jsem si nenakreslila Larse a je mi to dodnes líto. Čísla pro mě vždycky hodně znamenala. Datumy, dny, shromažďování vzpomínek.
Stalo se, že je na obrázku i Mint. Claude by byl radši, kdyby mu dal pokoj. Kdyby byl na chvíli zticha a nezahrnoval ho těmi nesmysly, co si přečetl v knize o léčení. Není si vlastně jistý, jestli má Minta rád. Asi ano, svým způsobem. Ale všecky pozitivní emoce převažuje to, jak strašně mu občas leze na nervy. Hlavně kvůli tomu, jak neposlouchá. Kdo je pak hlava rodiny?
Omlouvám se za nekvalitní mobilovou fotku obrázku. Až se dostanu ke scaneru, tak bude nahrazena.
Zdává se mi hodně snů. A občas si je i píšu. Možná je budu psát sem? Válka
Bitva, která probíhala vypadala trochu jako nějaká týmová hra. Něco jako rybičky rybičky rybáři jedou. Tedy až na to, že jeden tým byl složen z tanků a z lidí se samopaly.
V tom snu se prolínaly dva časy. Jeden, ve kterém jsme se připravovali na to, až nepřátelé zaútočí na naši vesnici. Nejdřív jen útržkové zmínky, pocit, že se blíží něco strašného. Vymýšlení plánu. Starost o blízké. Jediným mým cílem od začátku do konce, bylo přežít a zachránit rodinu, zachránit kamarády. Já byla žena člověka, který vzal věci do svých rukou a připravoval se na střet s nepřítelem. A zároveň jsem svět vnímala i očima tohoto hrdiny.
Malovali jsme vlajky na auta. Pamatuji si, jak jsem namalovala na přední okno auta vlajku, která vypadala jako černofialové rozpláclé něco jako srdce - nevím, jestli dobře popisuji tu barvu. Byla to taková barva obrazů z Rothko chappel. Pozdě jsem si uvědomila, že řidiči auta se bude přes ni špatně koukat ven. A že ta vlajka je takový hezký terč... ale on říkal, že je to v pohodě. I když jsem se ptala, jestli to mám smazat. Věděla jsem, že ho zatřelí a bude to moje chyba.
Druhý čas, který se prolínal s časem příprav - jakoby přípravy na bitvu byly jen flashbacky, byl samotný střet. Nepřítel měl tanky a zároveň i samopaly. My vlastně neměli skoro nic, jenom nějaká obrněná auta a improvizované zbraně. Já vnímala svět i očima nepřátelských vojáků. Jediné, co jsem viděla byl zmatek. Lidé, jejichž cílem bylo akorát dostat se na druhou stranu, podobně jako v těch dětských hrách. Jakoby bitva končila, když se přeživší dostanou na druhou stranu bitevního pole.
V ten čas jsem byla paní učitelka dětí ze školky. Na naší bezpečené straně bitevního pole byla školní tabule a za tou jsme se schovávali. Věděla jsem, že jsme nějaký čas v bezpečí. Pokud se nepřátelé nebudou vracet. Proč je válka, když koho se zeptám, chce mír? Brečela jsem.
Celá ta absurdnost na mne tehdy velmi doléhala. Nechápala jsem, co se vlastně stalo.
Jedna holka z venice, kterou jsem neměla ráda, byla zraněná. Spěchala jsem k ní a pomáhala jí ošetřovat. Bylo po bitvě. Věděla jsem, že teď nás nepřátelé nechají jít. I když nemáme kam jít... už jsme neměli žádný domov.
Kouzelný dům
To bylo po bitvě. Napůl v jiné realitě. Všecko najednou získalo modrofialové nádechy. Podvečer. Já a moji kamarádi nebo ty děti ze školky, nevím jistě, jsme potkali dům. Říkám potkali, protože od první chvíle mi přišlo, že ten dům jakoby byl naživu. Vypadal přesně jako dům mojí babičky, kde teď jsem. Jen opuštěný a v zarostlejší zahradě.
Prázdno a ticho. Modrofialové místnosti. Ticho, ale takové vyčkávající, dýchající ticho. Jakoby se na vás ty prázdné místnosti dívaly. Nutilo vás to našlapovat tiše.
Měla jsem ale pocit, že musím projít všechny místnosti, protože někoho hledám. Snažila jsem se děti držet při sobě, za svými zády. Místnosti vypadaly stejně, jako místnosti v domě babičky, akorát všecko mělo soumrakovou barevnost. Na stěnách látky pruhované modro-fialovou a fialovo-růžovou. Prázdno, ale všechno kolem jakoby dýchalo. Ve všem byl ospalý pohyb.
Nejdřív jsem nakoukla do ložnice, pak jsem prošla kuchyní do obývacího pokoje. Tam sedělo jedno z mých dětí, na zemi před krbem. Vyčítala jsem si, že jsem na ně nedávala dost pozor - mylela jsem, že jsou celou dobu se mnou. Dítě se dívalo do plamenů a když jsem se já zadívala tím směrem, viděla jsem, že mezi plápolajícími plameny sedí malý dráček.
Měla jsem z toho všeho čím dál tím víc skličující pocit.
A jak jsem se dívala na toho dráčka, přišlo mi na mysl, že ho musím vzít s sebou. A jak mě to napadlo, jen jsem vztáhla ruku, zablesklo se a vedle dráčete seděla na roštu žhnoucí zeleno-žlutá nestvůra. Její tvář připomínala kudlanku, ale zuby, které na mne výhružně cenila, byly lidské. V očích měla inteligentní výraz. Tělo plaza, nohy kobylky.
Pryč, pryč, pryč.
Popadla jsem za ruku dítě, ale dítě nechtělo odejít bez dráčete. V tu chvíli ale mělo dráče už ovinuté kolem předloktí... necítila jsem z něj hrozbu jako z té obludy v krbu, tak jsem souhlasila... utíkali jsme.
Byli jsme už v předsíni, když jsem zjistila, že mi chybí to druhé dítě (já měla s sebou na začátku tři děti, ale jejich počet se různě měnil.) Poslala jsem je čekat ven, do auta a sama jsem se chtěla vrátit do domu. Měla jsem z toho všeho čím dál tím nepříjemnější pocit.
Napamatuji si, jestli se mi podařilo zachránit druhého svěřence a dostat se z domu. I když sen pokračování měl, moje vzpomínky tady končí.
Obrázek docela nesouvisející. Nemám moc naskenovaných a upravných obrázků. I když ve skicáku je pořád dost nepublikovaného. To je ale škoda...
Kamarádi, založila jsem si nový blog!
Měla jsem blogy už od základní školy. Víceméně deníčkové a obrázkové.
Nevím, do jaké míry bude deníčkový tento. Spíš bych možná trochu chtěla mluvit o příběhách a o postavách a takových věcech. Hlavně plánuji přidávat obrázky a psát o nich víc, než o nich píšu na tumblr. Kdyby to někoho zajímalo.
To je tak všecko do úvodu.
Momentálně bych se měla spíš učit na státnice. Tak se k tomu asi vrátím.
Doufám ale, že tohle není jediný článek, který tady publikuji.
